Zátěžové testy u sportovců – 2. Část

V minulém článku jsme si pověděli něco o základních principech zátěžového testování (nejen) u sportovců a představili jsme si základních nenáročných vyšetřovacích metod. K podrobnějšímu testování profesionálů nebo vysoce ambiciózních „hobíků“ se ale neobejdeme bez rafinovanějších metod.

EKG (elektrokardiogram, snímání elektrické aktivity srdce): již klidové EKG má velký diagnostický význam a mnohdy může odhalit srdeční onemocnění dávno před tím, než se projeví na srdci morfologicky nebo začne svému nositeli působit potíže. Navíc EKG snímané při zátěží přinese řadu doplňujících informací. Jednak může odhalit známky nedostatečného prokrvení srdečního svalu. To nemusí být jen na podkladě zúžení srdečních cév usazeninami cholesterolu v jejich stěně, ale i jejich stažením provokovaným zátěží. To může také vést k infarktu. Mimo to je možno zachytit zátěží spouštěné poruchy srdečního rytmu. Nejvýznamnější jsou tachykardie (čili laicky řečeno rychlé arytmie) vycházející ze svaloviny srdečních komor. Ty jsou velmi častou příčinou náhlých úmrtí sportovců. Neméně významný je ale i nedostatečný vzestup srdeční frekvence či dokonce její zpomalení či poruchy převodu srdečních vzruchů. Tak či tak je nutné podrobnější vyšetření.

Spotřeba kyslíku: klasickou ergometrii, kdy probíhá zátěž pouze za monitorace EKG krevního tlaku můžeme dále ještě obohatit o analýzu výměny dýchacích plynů (kyslíku a oxidu uhličitého) v plicích tím, že vyšetřovaný dýchá do trubice napojené na analyzátor. Zejména nás pak zajímá jeden údaj a tím je maximální spotřeba kyslíku. Ta kvantifikuje maximální kapacitu srdce společně s plícemi pro přenos kyslíku pracujícím svalům. Používá se ke zhodnocení výkonosti a tíže onemocněn u pacientů s onemocněním srdce nebo plic, ale také u sportovců. U těch nás ale kromě maximální dosažené hodnoty ještě zajímá, jak dlouho je jedinec schopen v této intenzitě vytrvat. Tento časový údaj spolehlivěji hodnotí, jak tělo dokáže dlouhodobě ekonomicky nakládat s kyslíkem. Základní jednotka tohoto parametru je ml/min, často ještě vztažená na hmotnost jedince (přece jen 80kilový jedinec dokáže spálit mnohem více energie než 50kilový).

Laktátová křivka: v klidu nebo při menší zátěži je tělo schopno spalovat cukry a především tuky téměř výhradně za asistence kyslíku, tzv. aerobně. Se zvyšující se intenzitou ovšem plíce a srdce ztrácí schopnost dodávat pracujícím svalů dostatek kyslíku k pokrytí spotřeby energie výhradně aerobní cestou. Aby se tedy sval nezastavil, je třeba mu energii dodat anaerobně (tj. bez pomoci kyslíku). Tato cesta je ovšem pouze dočasná. Při aerobním spalování totiž jako konečný produkt vzniká voda a oxid uhličitý, které jsou snadno vyloučeny z těla. Naproti tomu u anaerobní cesty vzniká jako konečný produkt kyselina mléčná (laktát), která se kumuluje v organismu až do doby, než se může spálit za přebytku kyslíku, vzniká tzv. kyslíkový dluh. Nahromaděný laktát je zodpovědný za bolesti ve svalech, které postupně narůstají, dokud sval zcela neztuhne. Při hodnocení laktátové křivky se pravidelně při výkonu odebírá malé množství krve a průběžně se hodnotí hladina laktátu. Prvním důležitým bodem je moment, kdy se hladina začne zvyšovat nad normální mez (tzv. aerobní práh). Druhým bodem je anaerobní práh, kdy hladina laktátu překročí dvojnásobek normy a začne strmě stoupat. To vše se děje za neustálého sledování srdeční frekvence. Poté lze např. zhodnotit, že pokud je aerobní práh jedince 150 tepů za minutu, tak optimální tepová frekvence pro dlouhé vytrvalostní tréninky je kolem 150/min. V této intenzitě právě ještě dokáže vydržet dlouhou dobu a absolvovat velké objemy, aniž by se tzv. zakyselil. Po skončení zátěže se ještě sleduje rychlost poklesu hladiny laktátu, což odráží regenerační schopnost organismu.

Copyright: deskcube / 123RF Stock Photo